15. říjen je Mezinárodním dnem bílé hole, 13. listopad se stal Mezinárodním dnem nevidomých. Žáci 7.A si nedávno v rámci předmětu výchova k občanství vyzkoušeli na vlastní kůži, jaké to je, když člověk nevidí. Fotogalerie

Na začátku hodiny utvořily děti tříčlenné skupinky, ve kterých se zamýšlely nad tím, s jakými druhy postižení se můžeme setkat. Ukázalo se, že se v této problematice docela dobře orientují. Překvapilo mě, že děti znaly spoustu nadací a benefičních akcí, které těmto lidem pomáhají. Posléze jsme si připomněli 15. říjen i 13. listopad a řekli si, že dnešní hodina bude věnovaná problematice nevidomých. Děti měly za úkol sepsat vše, co se k této problematice vztahuje. Věděly, jaké charitativní akce jsou určené nevidomým, co jim pomáhá v orientaci například ve městě, i jakou úlohu plní asistenční psi. Abychom si alespoň trošku dokázali představit, s čím se nevidomí lidé musí potýkat, vyzkoušeli jsme si dvě aktivity. První byla malování obrázku naslepo, jen podle návodu pomocníka, druhá byla akčnější. Vždy jeden z žáků trojčlenné skupinky měl zavázané oči a musel za pomoci svých kamarádů projít celou chodbou, sejít po schodišti do prvního patra a vrátit se zpět. Tuto aktivitu si vyzkoušely také všechny děti, někomu neděla chůze problémy, jiní byli velmi nejistí a rádi využili pomoci kamarádů.

Pak jsme si povídali o tom, co všechno při chůzi „naslepo“ děti prožívaly, jaké pocity při tom měly, a zamýšleli jsme se nad tím, jak se asi žije lidem, kteří dar vidět nemají. Besedovali jsme o tom, co všechno může slepým lidem pomoci, jak jim můžeme pomoci my, jak mohou číst (ukázali jsme si knihu psanou Braillovým písmem) a jak jim může knihu nahradit audionahrávka.

Děti si společně sdělovaly dojmy a došly k závěru, že to mají tito lidé v životě velmi těžké, že je obdivují a že ony samy by to nezvládly. Pak se rozproudila diskuze o tom, že pokud se člověk do nějaké podobné situace dostane, nemůže si říci, že to nezvládne, ale musí udělat všechno pro to, aby byl jeho život co nejkvalitnější. Nakonec jsme se společně zamysleli nad tím, jak lidem s jakýmkoli postižením můžeme pomoci my sami. Své úvahy děti zachytily i písemně.

Pak jsme si povídali o tom, co všechno při chůzi „naslepo“ děti prožívaly, jaké pocity při tom měly, a zamýšleli jsme se nad tím, jak se asi žije lidem, kteří dar vidět nemají. Besedovali jsme o tom, co všechno může slepým lidem pomoci, jak jim můžeme pomoci my, jak mohou číst (ukázali jsme si knihu psanou Braillovým písmem) a jak jim může knihu nahradit audionahrávka.

Děti si společně sdělovaly dojmy a došly k závěru, že to mají tito lidé v životě velmi těžké, že je obdivují a že ony samy by to nezvládly. Pak se rozproudila diskuze o tom, že pokud se člověk do nějaké podobné situace dostane, nemůže si říci, že to nezvládne, ale musí udělat všechno pro to, aby byl jeho život co nejkvalitnější. Nakonec jsme se společně zamysleli nad tím, jak lidem s jakýmkoli postižením můžeme pomoci my sami. Své úvahy děti zachytily i písemně.